Podle dostupných statistik jen na území České republiky dnes mentální bulimií trpí zhruba každá dvacátá dívka. Kromě toho bylo doloženo, že jen mezi těmi, které dovršily čtrnáct let najdeme až 4% dívek, které se kvůli mučivým obavám z nadváhy snaží pravidelně zvracet. Jen málokoho proto překvapí, že bulimii v současnosti můžeme zařadit mezi jedny z nejobávanějších psychických onemocnění. Ačkoliv by se přitom mohlo snadno zdát, že bulimie je především produktem a odvrácenou stranou moderního kultu štíhlého těla, už letmý pohled do minulosti naznačuje, že je tomu spíše naopak. Původní jméno této nemoci – bulimis, v překladu býčí hlad – totiž poprvé dal již ve druhém století našeho letopočtu nejslavnější lékař starověku – Galén.
Mentální bulimii řadíme mezi tzv. poruchy příjmu potravy. Její podstata spočívá v chorobné pozornosti věnované vlastní tělesné hmotnosti, kterou provází nekontrolovatelné záchvaty přejídání, kdy nemocný kolikrát ani není schopný říct co vlastně všechno snědl, jež střídají nejrůznější drastické snahy o snížení váhy. Nejčastěji uměle vyvolaná zvracení, zneužívání projímadel či prostředků vedoucích k odvodnění těla.
Zároveň zde však platí, že trpět bulimií může i ten, u koho se nucené zvracení neobjevuje, nebo jen zřídka. Hlavním znakem definujícím bulimii je totiž v prvé řadě ztráta kontroly nad jídlem. Další komplikací je v jejím případě rovněž skutečnost, že na rozdíl od jiných onemocnění není žádnou výjimkou, že mentální bulimie zůstane po relativně dlouhou dobu nerozpoznána: v rodinách , kde jsou rozšířené nevhodné stravovací návyky totiž jednoduše vůbec nemusí být vidět.
Oprávněné podezření pak vzniká až tehdy, kdy jsou u dané osoby patrné prudké výkyvy nálady i celková podrážděnost, a to v kombinaci právě s dosud neobvyklým častějším zvracením, nečekaně mizícím jídlem či objevy projímadel nebo odvodňujících prostředků.
Brzy následující zdravotní problémy, nutkání k dalšímu přejídání, pocity hladu a celková neschopnost udržet jakékoliv rozumné stravovací návyky po dobu delší než jen několik málo dní následně vedou k tomu, že postižená osoba se otázkami a především výčitkami spojenými s jídlem začne zabývat natolik intenzivně, až celá situace začne výrazně ovlivňovat její běžný život. Postupně tak ruku v ruce s výčitkami a pocity neúspěchu dochází k rozvoji deprese, jež se samozřejmě otiskuje i v ostatních životních sférách.
Častým scénářem je zde zároveň situace, kdy nemocný zpanikaří poté, co snědl větší porci než tu, kterou považuje za svoji rozumnou víru, po čemž paradoxně rychle ztrácí zábrany a začne se nekontrolovaně přejídat. Obecně přitom platí, že toto záchvatovité přejídání není jen důsledkem slabé vůle, ale spíše jde o kombinaci hladu a typické, samozřejmě případ od případu různé, situace, během níž charakteristické vnitřní pocity či opakované činnosti fungují jako spouštěče tohoto přejídání a následných výčitek.
Ty však nefungují tak, že by nemocného vedly k větší „sebekázni“, ale naopak jej ještě více připoutávají ke koloběhu přejídání a zvracení. Ke zvracení či užívání projímadel totiž zpravidla přistupují proto, aby opětovně dosáhli kontroly nad záchvatovitým přejídáním. Ve skutečnosti však postupně získávají přesvědčení, že přírůstky na váze vlastně už příliš nehrozí: protože vše vyzvrací, není konec konců se třeba v jídle omezovat. Výsledek takového postupu je zřejmý: nemocný naopak sní stále více.
Ještě zde musíme dodat, že i samotná základní domnělá vazba zvracení nebo užívání projímadel a hubnutí je chybná. Ve skutečnosti totiž platí, že i v případě, kdy se rozhodneme často zvracet je významná část energie přítomné v jídle tělem absorbována, o principech fungování projímadel potom ani nemluvě. Ty totiž více než cokoliv jiného umožňují vyprázdnit tlusté střevo, kde se však soustředí až zbytky jídla, jehož energie se již opět dostala do těla. Pokud tedy zaznamenáváme úbytek váhy následkem užívání projímadel, jde jen o následek ztráty tekutin.
