Panická porucha. Každého napadne, že se jedná o poruchu spojenou s panikou. Ale jak toto slovo vlastně vzniklo? Je odvozeno od řeckého boha Pana, který se během svého života ukrýval v lesích, aby zde mohl strašit procházejícího poutníka. Podle něj se teda začalo užívat slovo panika. Pokud se pocit strachu nebo úzkosti vyskytne u člověka, není to nic neobvyklého. Musí se jednat ovšem v omezené a přirozené míře. Pokud se tyto adaptivní funkce lidského organismu projevují ve zvýšené podobě, mohou být pro člověka dosti omezující a dokonce i nebezpečné, proto je nutné okamžité odborné pomoci.
Pacient, nebo jeho blízcí, musí sami vypozorovat, kdy se tyto funkce začnou projevovat negativně. Existuje určitá mez, kdy je vše v normálu. Je-li ale překročena, není zbytí. Jak ale pacient pozná, že už není něco v pořádku? Nepříjemné pocity se opakují stále častěji, trvají extrémně dlouho nebo mají vysokou intenzitu. Pacient trpí záchvaty, které mnohdy ani nemají žádné opodstatnění. Přicházejí samy od sebe a opakují se relativně často. Spolu s tím se mohou dostavit i fyzické projevy těla. Jako je třes, bolesti na prsou, problémy s dýcháním, extrémní pocení nebo závratě.
Diagnostika panické poruchy se objevuje v lékařských zprávách čím dál tím častěji. Vždyť jen ve Spojených státek je více než dva a půl milionu pacientů, kteří mají diagnostikovanou tuto poruchu. V České republice se s touto poruchou léčí asi jedno až dvě procenta obyvatel. Na první pohled to není vysoké číslo. Ale to jsou pouze procenta. Pokud si je převedete na reálné číslo, jistě Vás to již zarazí. Mezi tyto čísla se nepočítají pacienti, kteří trpí panickou poruchou jen výjimečně. V některých případech, a že jich není málo, asi kolem deseti procent obyvatelstva, se porucha projevuje jen jednou do roka. Ohroženější skupinou jsou ženy než muži. U nich se nemoc objevuje asi dvakrát tak často, jak u mužů. Nejčastější věkovou skupinou jsou dvacátníci. Nemoc se nejčastěji projevuje ve věku od 23 do 29 let.
Pro samotného člověka, který trpí poruchou je nemoc dost stresující, což jí moc nepomáhá. Než je pacientovi porucha skutečně diagnostikována uběhne dlouhá doba. Po prvních příznacích následuje řada nejrůznějších vyšetření a sezení, která nejsou pro člověka nijak příjemná a mnohdy se může člověk dostat z těchto situací až do záchvatu. Lékař mnohdy nemoc hned nediagnostikuje. Nedonutí jej k tomu ani stále se opakující záchvaty. A tak nemoc se může začít léčit až dlouho po objevení prvního záchvatu. Hovoříme zde i o řádech několika let.
Během této doby se odborníci snaží přijít na příčinu samotných poruch a vyřešit je. Pokouší se léčit i jiné nemoci, či poruchy, které by mohly mít za následek vzniku záchvatů. Skutečnost, že pacient trpí panickou poruchou tak mnohdy ani lékař nepozná.
To, že nemoc není rozpoznána hned v jejích počátcích, může mít za následek zhoršování stavu pacienta. Jeho psychika je ohrožena. Pacient se bojí situací, během kterých by se mohl záchvat opět objevit. Tím se naopak ještě stupňuje pravděpodobnost jeho výskytu. Pacient své pocity a průběh záchvatu zná. Což může být spíše na škodu, protože již dopředu se obává toho, co nastane. Což jej samozřejmě ještě více stresuje. Pacient začíná pozorovat své tělo a reakce na situace mnohem více než kdy předtím. Náprava je složitá a pacient musí vyhledat pomoc. Sám totiž jen velmi obtížně zvládá situace.
