Hlavní příznaky Bechtěrevovy choroby jsou u všech pacientů velmi podobné, a proto je relativně jednoduché odhadnout, jaký průběh bude nemoc u toho konkrétního pacienta mít. Pacienti by si měli v první řadě uvědomit, že svůj stav mohou částečně ovlivnit sami. Každý ošetřující lékař, fyzioterapeut doporučí určité cviky, které by měl nemocný praktikovat. Jen díky nim bude procvičováno tělo a nedojde do nejhoršího stádia, kdy by se tělo ani nepohnulo. Postačí půlhodinové cvičení denně, na které by si měl každý udělat čas. Spíše se ale zaměřme na průběh nemoci. U někoho může mít drtivý dopad, kdy dochází ke ztuhnutí páteře a nakonec se z pacienta stane nemohoucí invalida. Naproti tomu existují i pacienti, kteří na sobě pociťují jen občasné nepříjemné bolesti v zádech.
Průběh nemoci teda nemůžeme stanovit jasně, ani co se rychlosti týče. Existuje řada lidí, jichž nemoc skolila velmi rychle. Postup byl velmi rychlý a za několik málo let se z lidí stali skuteční invalidi, aniž by na tom měli nějaký zásadní podíl. Na druhé straně existuje velká skupina pacientů, kteří mají větší štěstí, než první skupina. U nich je průběh velmi pozvolný a skutečné omezení pohybu se dostaví až ve vysokém věku života. Tato skupina je velmi početná.
I když jsou výše popsány různé průběhy nemoci, najdou se i společné jevy, které spojují téměř všechny případy nemoci. Můžeme uvést příklad, kdy v počáteční fázi nemoci začínají bolet člověka zády. Tato bolest se objevuje po dlouhé době strnulého postavení těla, například při dlouhém sedění v dopravním prostředku, nebo při kulturním představení v divadle. Projeví se i během noci, kdy může postiženého dokonce i probudit. Mnohdy nic netušící pacient má potřebu své tělo pořádně rozhýbat, aby bolest ustoupila.
Nemoc, která napadá všechny generace, není krátkodobou záležitostí, s čímž by měl každý pacient předem počítat. Má chronický charakter, což by si měl každý uvědomit. Obvykle se délka nemoci odhaduje na několik let. V těch nejoptimističtějších případech se jedná o tři měsíce, což taky není zas tak málo, jako třeba při chřipce. Ale při běžném průběhu je dobré uvažovat s několika lety.
Bolesti zad mohou být až nesnesitelné a postupně se přeměňují až v úplné tuhnutí zad. Nemoc sebou dále přináší záněty, které se objevují v meziobratlových ploténkách, ale jiných samozřejmě důležitých, částech páteře. V nejhorších případech dojde až k úplnému znemožnění pohybu, což je způsobeno srůstem. Kostěné můstky, které spojují jednotlivé obratle, se tvoří a následně vzniká tzv. bambusová páteř. Tato fáze je asi nejvíce náročná pro pacienta. Jedinou útěchou může být to, že se projeví až po minimálně deseti letech po propuknutí nemoci. Do této fáze nemusí pacient vůbec dospět.
Neznamená to, že by se tyto výzvy měly brát na lehkou váhu. Hrozba velkého rizika, tedy zlomenin páteře, je zde i při jejím minimálním ztuhnutí. Srovnáme-li si klasickou zdravou konstrukci lidské páteře s páteří postiženou Bechtěrevovou chorobou, zjistíme to, že ta nemocná je několikanásobně více náchylná. Není snad ani nutné dodávat, že zlomenina páteře může skončit smrtí člověka.
